Slunce sotva vyšlo, když jsem začala z dálky sledovat Henryho auto. Srdce mi bušilo směsí strachu a odhodlání, když jsem ho pozorovala za volantem. Obvykle jel rovnou do kanceláře v centru města. Dnes ale zvolil jinou trasu. Pevně jsem sevřela volant, když jeho auto odbočilo do méně známé části města.
Asi po třiceti minutách Henry zajel na parkoviště útulné kavárny na okraji města. Působila jako místo skryté před běžným ruchem, kde se dají šeptat tajemství bez obav z vyslechnutí. Zaparkovala jsem o pár aut dál a sledovala, jak vystupuje – jeho pohyby byly klidné a nenucené.
